Příběhy, které se staly
Před několika lety byl v New Yorku obviněn z podvodu jistý Andrew Carlsin. Nakoupil akcie v hodnotě jednoho tisíce dolarů a během dvou týdnů na nich vydělal 350 milionů. Úřady ho obvinily ze zneužití informací v obchodním styku, protože pro takhle mimořádný zisk nenašly žádný jiný důvod. Během výslechů Carlsin uváděl, že pochází z roku 2256, a protože disponuje údaji o všech bankovních operacích, rozhodl se, že na svém know-how vydělá. Kategoricky odmítl předvést úřadům svůj stroj času, ale nabídl jim obchod: ukáže jim místo, kde se ukrývá Bin Ládin a řekne jim složení preparátu proti AIDS. Podle nepotvrzených svědectví se Carlsin dostal z vězení na základě kauce ve výši milion dolarů a definitivně zmizel. Komentáře zřejmě netřeba…Druhý „návštěvník z budoucnosti“ se k nám dostal z roku 2034. Říkal si John Titor a předpověděl některé události, které se teprve stanou. Právě v roce 2034 budou objeveny nové základní zákony, které umožní přemisťovat se vysokou rychlostí nejen v prostoru, ale i v čase. Vyprávěl také, že ze všeho nejdřív vycestoval do roku 1975, aby získal jeden z prvních osobních počítačů od IBM. „Předpověděl“ i některé budoucí události, například let prvního čínského kosmonauta, či válku v Iráku. V jeho době také internet definitivně nahradí televizi a telefon a lety do vesmíru budou běžným standardem…
Řekla bych, že nejsem moc citlivá na tyto paranormální jevy, ale kdysi mi bylo hodně špatně na duši na hradě Kašperk. A když jsme šli zase zpátky z hradu, tak mě zničehonic přes obličej švihl takový drobný klacík. Lekla jsem se a koukám před sebe a ten cca 10ti centimetrový klacík přede mnou ve vzduchu chvilku stál a pak zmizel. Kde se tam vzal v tom místě vůbec nevím. Nebyli jsme zrovna v místě, kde by nad námi byly stromy. Nedovedu si to vysvětlit. Uklidňuji se tím, že to mohl být klacík, který visel na nějaké neviditelné pavučině ze vzdáleného stromu, ale v tom místě zrovna stromy nebyly. Přemýšlela jsem o tom všem a zpětně si uvědomila, že mě ten klacík švihl přes obličej chvilku po té, co jsem se v celkem nevysvětlitelné náhlé depresi oddělila od skupinky lidí, se kterými jsem se na tento výlet vydala a něco uvnitř mi pořád říkalo, ať se vydám jinou cestou. Po tom švihnutí se mi jakoby rozsvítilo a vrátila jsem se zpět ke skupině. Jsem si jistá, že bych zabloudila, ani jsem s sebou tenkrát neměla mobil (je to už dost let zpátky), a tak dodnes nechápu, kde se ve mně vzal tak blbý nápad jít jinou cestou než ostatní. Jakoby nějaké zatemnění mozku zničehonic. Tenkrát jsme tam byli autem a dál k hradu už se muselo dost daleko pěšky, jestli i 5 km, už přesně nevím, ale byla to strašná dálka. (Venuše)
Osobne na duchy taky neverim, ale znamej nasi rodiny je knez a vypravel nam prihodu, ktera se mu stala nekdy v devadesatych letech: Uprostred noci mu na dvere fary kdosi busil, pricemz sila uderu se neustale stupnovala. Kdyz konecne otevrel uvidel na svem prahu stat dva vydesene kluky (lehce pres dvacet), zborceny potem a cely rozklepany. Vzal je dal posadil je na gauc a ptal se jich co se stalo. Po chvili premlouvani z nich vypadlo, ze se pokouseli vyvolat dabla, a ze pry uspeli. To co videli vsak nebyli schopni ani popsat, takzvane, ne ze by nevedeli co videli, ale nebyli to strachy schopni ani vyslovit. Celou noc zustali u nej na fare, pricemz az do rana nezamhourili oci a celou dobu se bez ustani trasli. Co se delo potom si uz moc nepamatuju... (Pavel - Brno)
Ja na duchy verim. Verila sem i predtim nez se mi kdy neco stalo. napr. spala sem a druhy den sem mela prinyst spoluzakovi cd do skoly.v tu dobu nak umrel soused(mame zed spojenou s jejich loznici)a spim a najednou slysim jak mi do ucha septa at nezapomenu to cd.citila sem i chlad,jako by na me lezel...dost casto mivam zivy sny.pred 4 rokama mi umrela babi,mela me nejradsi.ale porad me strasi ve snech a ja nevim proc.nekdy se mi zdaji sny s ni normalni.ale vzdy u ni doma nebo u nas v kuchyni.a kdyz me strasi ve snech,tak mi ublizuje(z postele me vytahne a vlece do vany a zacne me topit.nebo lamat kosti a vzdycky citim jak me to boli)a takovych zazitku s ni mam hodne ve snech....nebo spim a citim,ze je nekdo u my postele.nebo jak na me nekdo sahne a pritom tam jsem sama. nebo sem spala(u pritele)a myslela sem,ze sem vzhuru-zjistila sem pak ze nejsem.a byla sem v mezispanku nebo jak to odbornici nazyvaji.lezela sem v posteli a od dveri vidim jak nekdo jde(duch)a sel ke mne,uklidnoval me at se nebojim.chytil me za ruku a ja citila neco.pak najednou sem citila takovou energii a svetlo z tech rukou a ja se zacla bat.mladej byl vzhuru a budil me a nemohl me vzbudit.prej sem ani nedejchala.mel strach.dostal strach.nakonec me probral...pak sem sla nak k doktorovi na endoskopii a zjistili mi vred.treba mi ten duch chtel pomoct a vylecit to.mela sem totiz strasny bolesti....s pritelem myslime nebo reknem uplne stejny slova a vety ve stejnou dobu.nebo i kdyz nejsme spolu,tak napisem si treba ve stejnou dobu....mame i skoro stejny cary na rukou..zajimave (Veronika - Sokolov)
Téma jak pro mě stvořené 
Věřím že je něco mezi nebem a zemí, a k tomuhle mám i docela blízko... Zemřeli mi oba prarodiče, moc jsem je milovala, a často na ně "mluvím" věřím že mě slyší a že tu jsou... Nebojím se toho, ale jednou mě "něco" fakt vyděsilo. Manžel se mi směje že vyvádím, ale od prvního dne co jsme se přestěhovali do bytu, tak jsem tu slyšela na chodbě kroky, divný praskání, a věčně otevřené skříně mě taky radost nedělali. Od té doby co máme pejska prostě vím že tu něco je... Zlé to není, ale dobrý pocit když tu jsem sama z toho nemám. Manžel byl na noční a já hledala našeho Dina kam zmizel. Spal pod topením a najednou dobu nikde. Jdu do kuchyně, a vidím ho, jak sedí na chodbě před obývákem, kouká do pokoje kde nikdo nebyl a byla tam tma, a mrcal ocasem a nadskakoval jako kdyby tam někoho viděl. Krve by se ve mě nedořezal, vím že něco existuje ale že tam něco viděl i náš pes mě prostě děsilo... Od té doby zvuky ustali, ale stejně se tu sama necítím v noci dobře.... (Hanka - Svoboda nad Úpou)
V duše věřím, je to vlastně energie a hodně mě to zajímá... ducha jsem neviděla a nic, co by stálo za zmínku se mi nestalo, ale já třeba cítím, že máme něco v koupelně. Jednu dobu jsem se tam ani sama nezavřela a i když jsem šla do sprchy nebo si vyčistit zuby, musel se mnou chlap, bála jsem se, cítila jsem, že tam nejsem sama. A hodně divně se choval i můj pes, spal tvrdě na posteli, mohla jsem odejít kamkolliv a nic to s ní neudělalo, spala dál, ale jakmile jsem se zavřela do koupelny, vyletěla z postele ke dveřím koupelny a šíleně kňourala, naříkala, občas i škrábla na dveře a nedala pokoj, dokud jsem nevylezla ven. Když jsem se o tom zmínila před našima, klepali si na čelo a jen se smály, ale to samé cítila i nejmladší sestra a mladší tvrdí, že jí i v noci něco chodí po pokoji, stojí jí u postele apod., shodou okolností si teď našla přítele, který i s jeho mámou a bráchou mají možnost duchy vidět, komunikují skrz ně apod., tvrdí, že s ním u nás i mluvil, vzkazuje nám, že není zlý a nemusíme se ho bát a že se jmenuje Petr, tak mu nemáme říkat Emile (nazvali ho tak naši ze srandy), co je na tom pravdy netuším, každopádně od tý doby už se tam cítím líp a jakoby tam už nebyl. Ale co stojí za zmínku... stejně tak děsně věřím v sílu myšlenky... nelíbilo se mi, jak jezdí přítel v autě, rychleji, neopatrně, ne zcela soustředěn na cestu, hodně jsme se kvůli tomu při jízdě hádali, vždy ale odsekl nebo byl zticha a nechal mě mluvit si do větru, jeli jsme takhle ale jednou ke známé a znovu jsem ho sprdla, že je mlha, tma, náledí, do protisměru chodili neosvětlení lidé po polní cestě, skákali přes cestu srny a mě se zdálo, že jede rychle, vždy jsem použila svoji větu "ty se vážně poučíš, až se nabouráš", jak je jindy zticha a jen si myslí svoje, tenkrát mi řekl "už aby to konečně bylo" a druhý den ráno se vážně naboural, vjel autem pod nákladní vlak cestou z práce z neznámých důvodů na přehledným přejezdu, naštěstí tama vlak jezdí do firmy cca 1x týdně a jede přes přejezd pomaličku a ještě přejezd řídí chlapík, nikdo to nechápe, cestu sledoval, ale neměnil směr jízdy, nebrzdil, nic, vlak do něj najel z boku přímo na řidiče a jak se v autě nikdy nepoutal, zrovna ten den byl připoutaný... v tu dobu co se mu to stalo jsme byli s mámou akorát kousek od místa nehody v Globusu na nákupu a máma pořád opakuje, že nezapomene na to, jak stála u pečiva v cca stejný čas, co s ním letěla rychlá do nemocnice a slyšela hrozně silně houkat záchranku, byli jsme s ní ale se ségrou a ani jedna jsme nic neslyšeli, tak to bylo asi taky podvědomí. A nevěřím v boha, ale věřím v anděli, kolikrát se na ně obracím a mluvím k nim a po tom, co ve stejný den, co měl můj chlap těžkou havárku zemřelo při banálních nehodách hromada lidí a on přežil, ač k němu jeli jako k jasnýmu smrťáku v ně věřím ještě víc a děkuju, že jich má můj chlap tolik a nejspíš k němu přilítli i ti od těch, co tolik štěstí neměli. (Michaela - Uničov)
Nevím jak to vysvětlit, ale moje sestra je indigové dítě(pokud nevíš co to znamená, najdi si to na wikipedii třeba ) a vidí duchy normálně, jednou viděla i nějakou naší prababičku už 100let zpátky pomalu starou, co dávno nežije, nikdy neviděla fotky, jak vypadala a nic, najednou u postele jí stála uplně jako normální člověk, jen plula nad zemí a popsala co měla na sobě přesně - to co měla na fotce, kterou nikdy neviděla. A viděla toho spoustu dalšího, ale je zajímavé, že ducha viděla jako člověka a pak jen jako světýlko, co lítalo. Máma zas dělala černou magii a oddělovala se od těla i za denního světla.. V kuchyni vařila a na chodbě u zrcadla byla ona znova. Nebo táta potkal v noci mámu uzrcadla znova na chodbě, když sešel ze schodů z ložnice dolů a chtěl na zachod, nerozsvicoval si a když zjistil,že to je duch, tak se málem posral Ale dál nebudu rozepisovat, protože se u Nás děly takové věci, že by člověk ani nevěřil. A po svých zkušenostech to nevypravuji, protože akorát si dělají ze mě blázny, že to není normální.Hold kdo nevěří, je zbytečné něco psát. Ale mám zkušenost i s tím, že Nás navštívil něco jako ,,anděl" .. Ale to jsme byli u kartářky, ta nám situaci osvětlila. Měl nám něco vzkázat, upozornit, či co. To jsem seděla u prababičky doma v pokoji, ma velký starý barák, s vysokými stropy, fakt strašidelny A tak koukam na tv, pak to vypnu, dopíjím čaj, jde mě jen z velké chodby světlo do místnosti, jinak tma a najednou zamnou za křeslem slyším zvoneček, keramický (nebyli vánoce, ani tam nikdo nebyl) Protože jsem pak vstala a nic. Tak jsem tak rychle utíkala do pokoje k prababičce, že jsem div nenarazila do dveří. Šílený. Fakt hnusný, takový přímý zvuk, přímo za gaučem a tam nikdo. (Alena - Mladá Boleslav)
Podle mě má každý svého anděla strážného..A já mu můžu děkovat za život. Možná to někomu bude připadat divné,nepochopitelné,ale je to tak.. No prostě byla jsem malý mimino,mohly mi být tak tři měsíce,když se to stalo. Zničehonic mamka slyšela jakoby taový to chrastěný záclony z pokojíčku(ano spala jsem sama v pokoji) vzbudila tátu,ten jí to nevěřil otočil se a "spal" dál..Nejspíš ale něco asi taky tušil tak se zaposlouchal víc. Zase zašustila záclona, běželi se teda podívat..Záclona úplně v klidu,okno zavřený,žádnej průvan,já prý ležela v pohodě na bříšku,nic..Tak si šli zase lehnout když v tom mamka slyší "vindej jí,vindej jí!" babiččiným hlasem. Běžela zpátky ke mně,vindala mě z postýlky..Hlavičku jsem prý měla úplně zeleno-fialovou...Nedýchala jsem...Myslím že se tomu říká syndrom zástavy dechu novorozenců...No a "oživili mě" prostě zavolali sanitku a hele,já žiju! Jo a málem bych si nevzpomněla, v den kdy babička zemřela mamka šla do práce...Něco jí ale táhlo hrozně k tramvaji,nechtěla tam jít,ale tlačilo jí to,nutilo jí to nastoupit a u babiččinýho paneláku zase vystoupit..Babička(moje prababička,ale říkám jí babička tak se nedivte) neměla mamku moc v oblibě,ale tenhle den jí vítala s otevřenou náručí.A říkala jí..Ivetko,Ivetko,vyřiď všem,že budeš mít hočičku!Já jí tady uvolním místo,už je můj čas!!..Mamka nemá ráda když tohle někdo říká,tak jí odbyla...A babička ten den zemřela a den na to mamka zjistila že je těhotná...Pak se jí zjevila v kuchyni,to už jsem byla starší,bylo mi tak osm..A jedla rohlíky. Mamka prej-Co tu děláš? a ona jenom odpověděla Coby, mám hlad...A přišla jsem se podívat ne toho mího andílka.To jsem slyšela i já,ale neviděla jsem jí..Ráno tam opravdu dva rohlíky chyběli...Takže podle mě je můj anděl strážný moje prababička..Dodnes slyším mamku jak si někým povídá,ona to sice zapírá,ale já vím,že je to ona...Navíc se mi objevuje ve snech,směju se s ní,bavim se s ní..Nikdy jsem neviděla její fotku,až asi před týdnem jsme si s mamkou prohlíželi alba a já jí tam vidim,tak řikám hele babička a ona jenom jak to víš?? Takže asi tak.No stalo se mi toho víc,ale tak třeba příště napíšu. (Jana - Žatec)
Byla jsem malá..možná si řeknete, že jsem měla velkou představivost...jo to možná měla, ale nebyla jsem sama kdo to viděl. V té době jsem ještě bydlela u babičky, kde je u baráku hřiště a větší kopec pro děcka. Byla zima a já jsem se sestrou ležela pod tím kopcem, jen tak jsme ležely po bobování. Pamatuju si, že byl strašně veliký měsíc, byl přímo nad náma. Byl úplněk. Slyšely jsme se sestrou po pravé straně, kde vedla silnice, hluk. Když jsme "to" viděly, strašně jsme se bály. U silnice stálo pár aut a mezi těmi auty " to" běhalo. Neumím to přesně popsat. Bylo to hodně vysoké, chlupaté a mělo to protáhlý čumák....a běhalo to po dvou!!! Chvíly jsme na to zíraly, pak jsme se vzpamatovaly a utekly domů. Nikdy na ten zážitek nezapomenu. Od té doby mám panickou hrůzu ze tmy, musím spát při světle. Jinak když jsme u těch skřítků. Mamka má kamaráda, který tyhle potvůrky vidí běžně. Vidí i hodně i zlé, ti hodní jsou prý docela malý, ale jednou byl sám na houbách a viděl toho zlého. Byl velký skoro metr a měl červené oči a zle se na něj díval. Ten kamarád, je to chlap jak hora, dostal z toho skřítka velký strach a měl špatný pocit. (Lucie - Valašské Meziříčí)
Určitě na tyhle věci věřím... Já poprvé zažila "setkání" s duchem, když mi bylo asi 13, při vyvolávání. Rodiče mojí kamarádky stavěli barák a když kopali základy, našli v zemi náhrobky z 2.sv.války. Já byla vždycky z těhle věcí paf, tak jsem svolala druhou kamarádku, u které jsem měla o víkendu přespat a šli jsme společně k té naší kámošce na zahradu, že si jeden náhrobek vezmeme. Vzali jsme si jeden bílej s vyrytými německými jmény, mimochodem náhrobek měl asi 30 kilo a my ho táhli přes půl města holýma rukama, ty pohledy lidí byly k nezaplacení - dvě praštěný upocený puberťačky s náhrobkem ve městě za bílýho dne. Divim se, že nějakej starostlivej důchodce nezavolal policajty. Nicméně nastal večer, kdy kámoška byla sama doma a já k ní tedy šla přespat. a že budeme s pomocí náhrobku vyvolávat duchy. V té době byl hit film "Záhada Blair witch" takže jsme si na to vzali kameru!! Samozřejmě jsme byli podělaný až za ušima a světlo svíčky nám bylo málo, tak jsme ještě rozsvítili lampičku. Zapli jsme kameru a začli vyvolávat. Postupně jsme pak četli německá jména z náhrobku. Po přečtení posledního jména v lampičce praskla žárovka až z ní vylítli jiskry. Hrozně jsme se lekli a chvilku byli jak zkamenělý... Když jsme se drobet vzpamatovali, chtěli jsme se mrknout na kameru, jestli tam náhodou nebude něco vidět. A nebylo! Kamera před začátkem čtení jmen sama přestala nahrávat (??). To jsme brali jako jasný ZNAMENÍ z onoho světa, že se na to máme vykašlat.
Tak jsme tedy šli do obejváku koukat na tv a páč jsme furt byli nějaký podělaný, rozsvítili jsme velký světlo. Chvíli takhle koukáme na bednu a ve stejnou dobu na vteřinu! v obýváku zhaslo světlo a vedle v kuchyni se rozjel mixér!!! Vylítli jsme a ječeli jak pitomý... já jsem letěla k vypínači rozsvítit a kámoška do kuchyně vypnout mixér. Pak jsme jen seděli u televize a byli totálně vyvalený. Za chvilku přišla její mamka z firemní akce a nám se hrozně ulevilo. Šli jsme pak normálně spát a vše už bylo ok. Dneska se tomu směju, ale tenkrát to byly šoky.Každopádně si ale myslím, že jsme díky tomuhle vyvolávání s náhrobkem asi uvalili nějakou kletbu na kámošku, co nám náhrobek dala i na její rodinu... nevím, ale možné to je. Tu kamarádku jsem neviděla od základky cca 10 let. Potkala jsem ji asi před dvěma lety a vypadala šíleně, jela a dodnes jede v drogách. Jak mě tenkrát viděla, hned ke mě přilítla a místo klasických frází "jak se máš, kde dnes pracuješ atd" na mě vychrlila, jestli mám ještě ten náhrobek, že celé rodině přinesl smůlu, že nám ho dala (náhrobek tenkrát zůstal u té druhé kamarádky -s kterou jsme vyvolávali- doma a její rodiče ho asi vyhodili, vůbec nevíme kam se poděl). Její mamka prý začla brát antidepresiva, doma s tátou věčný hádky dospěli až k dlouhavému rozvodovému řízení, brácha prý začal v 15letech s drogama, až se dostal k těžké schizofrenii, 2x se pokusil o sebevraždu skokem pod vlak, nemá jednu nohu a jednu ruku má zdeformovanou, v noci chodil vít na měsíc! Ona sama začla taky brát, až se dostala do fráze kradení, lhaní, samozřejmě nepracovala a táta už to nevydržel a vyhodil ji z domu, potom co ji odvezl na léčení do Červeňáku a ona se stejně k drogám vrátila.. Chodila i k psychiatrovi, páč měla i dodnes prý má divné řeči o konci světa o duchovi Perchty z Rožmberka, furt po ní prej někdo jde, všichni ji sledujou,prej hlavně kriminálka... takže jí asi drogy vymyly stejně jako jejího bráchu a bude z ní taky schizofrenik. Prý ten náhrobek musí okamžitě získat zpátky, aby ty duchy odvolala a pak všem zas bude dobře... Nevím, zda to je výplod zfetovaného mozku nebo tomu opravdu věří, že to neštěstí je od toho náhrobku... Kdo ví... (Michaela - České Budějovice)
Od té doby co se mi zdálo, že jdu parkem, někdo mě unesl, svázal mi ruce a dusil mě. Ráno jsme se probudila v tom oblečení co jsme měla ve snu a to jsem si večer určitě oblíkala pyžamo, na rukou jsme měla jakoby sedřené pruhy od provazu a na krku modřiny. Taky se mě pak všichni ptali s jakým klukem jsem to vlastně byla. Dál se mi stalo v jeden den s kámoškou, spaly jsme u mého taťky v obýváku. Bylo celkem pozdě a už jsme šly spát, ale najednou se sama zapla televize, ale ne nějaký kanál...zrnění. Tak jsem si řekla, že nějak blbne, že je starší a vytáhla jsem to ze zásuvky (byla tam taková ta velká mílá do kterých napojíte několik věcí a pak to dáte do elektriky a já vypojila celou tu věcičku) No a po pár minutách vyjelo DVD a podotýkám, že bylo taky v té rozdvojce, která byla vytažená ze zásuvky. Když jsem na to posvítila mobilem, tak to zajelo zpátky a začaly se ozývat takové zvuky, tlumené mluvení, šepot a najednou jsme usly. Ráno jsme s kámoškou obě nechápaly. Nutno říct že po té noci mi nefungoval telefon, ani v opravně nedokázali říct co s ním je a kámoška měla zmeškaných x hovorů ze skrytého čísla a po nějaké době našla i fotky v něm jak spíme (Katka - Frýdek-Místek).
Potom co umřel mamčin přítel (měl rakovinu a umřel nám v bytě protože nechtěl umřít sám v nemocnici a mamka ho tam taky nechtěla nechat samotnýho) se mi taky stala nepříjemná věc. No říká se že čtvrt roku potom co někdo umře se příjde jeho duše rozloučit s pozůstalými (jen když na to ti pozůstalí nemyslí tudíž když to neočekávají)... mamčin přítel umřel v posteli sestry takže než jsme zařídili novou postel spala sestra se mnou v pokoji v posteli a to zařizování jejího pokoje trvalo dýl protože ho mamka zařizovala rovnou celej nejen postel ... a jeden večer jsem nemohla usnout měla jsem postel u zdi a já spala víc do pokoje a sestra právě u zdi a já se koukala na tu zeď protože jsem neměla ráda pohled do prázdnýho pokoje... no a najednou jsem viděla jako kdyby se na té zdi hýbal nějakej stín né stín postavy ale prostě taková šedá šmouha tak jsem se otočila no a málem dostala infarkt protože se nademnou směrem k sestře něco sklánělo a já v tom něčem poznala obličej mamčina přítele ... nemůžu přesně říct co to bylo ani jestli to vůbec bylo protože hned co jsem se otočila jsem z toho šoku zavřela oči a ten večer už jsem je ze strachu ani neotevřela takže ani nevím jestli to bylo fakt nebo ne ... pak jsem na to nějak zapomněla a už to moc neřešila a asi před rokem a půl jsme se přestěhovali do nového domu a do bytu se nám nastěhovala nájemnice která se zajímá o takový to věštění z karet a takový ty různý věci okolo nadpřirozena no a tu mamka asi po půl roce co tam bydlela potkala a ona jí začala vyprávět že se jim v bytě samy od sebe otvíraly a zavíraly dveře že sama od sebe začala pípat lednice (začne pípat jen když je dlouho otevřená) a praskaly jim žárovky a že celou dobu cítila že tam něco je ne nic špatnýho ale něco jo no a že si teda jeden večer sedla a promluvila s tím co tam je (kdybych nevěděla že se tam něco stalo nevěřila bych jí) a že jí přesně řekl jméno mamčina přítele a že hledá naši rodinu a tak a že mu teda řekla že už tam nebydlíme a ať prosím odejde a od té doby měla pokoj od všeho... no když mi to mamka vyprávěla došlo mi strašně moc věcí třeba když jsme tam ještě bydleli a já jsem měla chuť jít někdy za školu a tak tak najednou praskla žárovka nebo tak do té doby jsem tomu nevěnovala moc pozornost ale potom co tohle ta nájemnice řekla mi najela pěkná husí kůže že jsem 5 let bydlela v bytě s duchem (Eliška - Brno).
Prababička umřela v roce 2002. Její byt zůstal docela dlouho nedotčený, babička ho vyklízela asi za rok. Samozřejmě věci roztřídila na nepotřebné k vyhození a na ty, které si nechá. Mezi věcmi na vyhození byly i prababiččiny náušnice, které nosila celý život. Následující noc se babičce zdál sen, kde jí prababička řekla, ať ty náušnice nevyhazuje, že je má nechat pro Jardovu (strejda) holčičku. Babička ji odpověděla, že Jarda přece děti mít nemůže, že už se o dítě snažili několik let, doktoři jim nedávají žádné šance. Ale prababička odpověděla, ať je nevyhazuje, že je má dát Jardově dceři. Babička tedy náušnice schovala. A hádejte co, přesně za 10 let se strejdovi narodila holčička, vymodlené dítě, takže ano, na takové věci věřím (Lucie - Ostrava).
Teď jeden takový zajímavý příběh mého šéfa. Týká se konkrétně jeho 5ti leté dcery Terezky: Byl s ní venku na procházce a na písku, když se chystali jít domů, malá terezka se podívala nahoru na střechu jednoho z domů a začala mávat. Když se tam její taťka podíval, nic až na antény tam nebylo. Zeptal se jí tedy, komu že to vlastně mává a ona mu odpověděla, že přece té paní. Nerozuměl tomu a chtěl vědět, co ta paní má na sobě, zdali si to neplete s nějakou tou "anténou" Řekla: " Tati, tak se podívej, vždyť má přece červeny svetr a na nohách nevím co má, protože ty nejsou vidět." Za chvíli prý paní zmizela a taťka si myslel, jestli Terka není nemocná, vzali jí k doktorce a ta jim řekla, že malé děti vídají aury mrtvých lidí, ale když jsou starší, zmizí to a oni si na to co viděli, když byli tak mladé, nepamatují. Mimochodem rozebíral to pak s kamarádkou, co v tom domě bydlí a dopídili se k tomu, že se tam tenkrát obesila na půdě jedna stará paní, co když jí umřel manžel, a nosila pořád červený svetr (Petr - Praha).
Ano, věřím v nadpřirozeno a paranormální jevy. Moje babička jich zažila hodně, ale za to, že některé z nich nejsou alespoň částečně smyšlené ručit nemůžu, tak vám tu napíšu, co se stalo mě před rokem a kousek a co mě definitivně přesvědčilo, že smrtí život nekončí, že jsou to jenom dveře.Můj dědeček byl už dlouhá léta těžce nemocný, nicméně jeho stav byl dlouhodobě stabilní a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo v blízké budoucnosti změnit. Byl už několik let ležák a trpěl Altzheimerovou chorobou, už nepoznával nikoho, celé týdny nepromluvil a jenom spal. Byla půlka února, když přišel ten sen. Zdálo se mi o dědečkovi. Dlouho jsme spolu mluvili. Byl zase zdravý a čilý, tak jsem ho za celý svůj život neměla šanci poznat. Jediné, co si z našeho rozhovoru pamatuju je to, že mi řekl, že si nebudu pamatovat, co všechno mi říkal, protože vlastně ani nesmím a že mi ani víc prozradit nemůže, protože to bych už věděla příliš. Taky mi řekl, že pro něj nemám plakat a nemám být smutná, že je mu dobře a že se jednou zase potkáme. Mám žít svůj život tady a být šťastná. Pak jsem se probudila. Byla jsem neuvěřitelně klidná a šťastná. Nechtěla jsem o tom nikomu říct, ale nakonec jsem se svěřila mamce. O pár dnů později mluvila máma s mým otcem (dědečkův syn) a povídala mu, že se mi zdál tenhle sen. Můj táta chvíli mlčel a pak mamce pověděl, že před třemi dny se mu zdál zhruba ten samý sen. O víkendu pak mluvil s mojí babičkou. Ta silně racionální žena mlčela a pak z ní vypadlo, že jí se ještě pár dní přede mnou zdál vlastně ten stejný sen. Všechny nás to šokovalo, ale dědečkův stal byl stále stejný, nijak se neměl. Všechno se změnilo prvního března. Večer se babičce něco nezdálo a tak u něj seděla, držela ho za ruku, po chvíli pak zavolala sanitku. On ale během půl hodiny zemřel. Jen tak, z ničeho nic.Věřte si čemu chcete, ale můj dědeček se se mnou prostě přišel rozloučit a svůj odchod mi tím velmi usnadnil. Díky dědo. (Tamara)